Slovní vtipy
„Pane Bože, co je pro tebe milion let?“ „Chvilka.“ „A co je pro tebe milion korun?“ „Haléř.“ „Dej mi prosím haléř.“ „Počkej chvilku.“
Jeden člověk chtěl vyhrát v loterii. Modlil se za to: „Bože, dej, ať vyhraji první cenu!“ Modlil se týden, měsíc, dva… Po roce se Hospodina člověka zželelo a poslal k němu anděla se vzkazem: „Milý člověče, tak už si konečně vsaď!!!“
Jistý chlapec spatřil červené věčné světlo visící na dlouhých řetězech před hlavním oltářem a řekl: Maminko, jak se rozsvítí zelená, půjdeme!“
Do sakristie přišli mladí rodiče s malý dítětem. „Přišli jsme dát pokřtít dítě.“ „Jaké mu dáte jméno?“ ptá se kněz. „Neptun,“ odpověděli. Kněz na ně vyvalil oči: „To nejde. Je to pohanské jméno. Vyberte mu svatého patrona.“ „Kde ho máme hledat?“ „Otevřete litanie ke všem svatým a vezměte první, které se vám bude líbit.“ Po krátké poradě se rozhodli: „Dobře, bude to Kyrie eleison.“
Paní katechetka vypravuje dětem o andělíčku strážném. Tu přijde do třídy Pepíček a sedá si k Romance. „Nesedej si ke mně,“ napomíná ho Romanka, „sedí u mě andělíček strážný! Ať ho nepomačkáš!“
„Mirku, řekni nám, proč slavíme Velikonoce?“ „Slavení Velikonoc ustanovil Pán Ježíš, když řekl Petrovi: Peč beránky mé!“
U svatého Matěje říká kostelník: „Tuto sobotu nemusíme uklízet. Zítra v neděli budeme zpívat Pozdvihni se duše z prachu, tak ať se má z čeho zdvíhat!“
Karel musí nějaký čas odsedět ve vězení, ukradl dvě auta. „Po tvém propuštění,“ říká mu pán farář, který ho přišel navštívit, „ti budu rád pomáhat.“ Překvapený Karel se podívá na pana faráře a říká: „Ale nepředstavujte si to tak lehce, ke kradení aut je potřeba odvaha a zkušenost!“
Několik kněží na Moravě se pokoušelo zavést češtinu do liturgie dávno před II. Vatikánským koncilem. A tak jeden mladý kněz při kropení začal zpívat: „Viděl jsem vodu…“ Jeden stréc se naklonil k druhému a ptal se: „Co že to viděl?“ „Vodo.“ „To teho viděl!“
Přišel syn za otcem a zeptal se, zdali by teď, když je mu osmnáct, nemohl dostat auto. Otec se zamyslel a řekl: „Když budeš více číst Bibli a ostříháš si vlasy, tak je to možné.“ Syn tedy slíbil, ale druhý den přišel znova. „Tati, před chvílí jsem četl Bibli, a tam se píše, že Ježíš měl taky dlouhé vlasy.“ „Jo, a proto taky všude chodil pěšky…“
Kněz v náboženství vysvětluje dětem, co je to lítost: „Tak co, Pavlíku, co se tě zmocní, když provedeš něco nesprávného?“ „Prosím, to se mě zmocní můj otec a dá mi výprask.“
Jednoho dne dělá policie ČR razii na černé pálenice a ke svému zděšení jednu nalezne zrovna na faře. „Otče zrovna vy! To vás netíží svědomí?“ „Ale páni policisté, vždyť sám Bůh nařídil v poušti Mojžíšovi, aby si vyrobil měděného hada!“
Pepíček si hraje s růžencem a babička ho napomíná: „Pepíčku, to nesmíš, růženec není na hraní. Na každém zrníčku sedí andílek, který by mohl spadnout.“ Babička odejde, Pepíček z celé síly roztočí růženec: „Držte se potvůrky, jedeme z kopce!“
„Pepíčku, co to kreslíš?“ „Pána Boha, pane faráři.“ „Ale jak? Když Pána Boha ještě nikdo neviděl.“ „Budete vidět, až skončím.“
Na závěr půlnoční mše svaté se jistý kněz rozloučil s přítomným takto: “Přeji vám všem radost z příchodu Spasitele na svět. A těm, které tu zase celý rok neuvidím, přeji i pěkné Velikonoce a příjemnou dovolenou.”
Maminka se cestou na bohoslužbu ptá: „Děti, proč je důležité, aby jsme byli v kostele ticho?“ Malé děvčátko rozzářeně odpoví: „Protože tam lidé spí.“
Kostelník zapaluje paškál a svojí nešikovností srazí hlavu na soše sv. Jana Křtitele. Pán farář však neradostnou situaci hned zachránil a pod sochu připevnil tabulku: Sv. Jan po stětí.
Kněz praví na mši svým věřícím: „Příští neděli budu kázat o lži a chci, abyste si všichni přečetli sedmnáctou kapitolu Markova evangelia.“ O týden později se před kázáním ptá z kazatelny, kdo všechno četl sedmnáctou kapitolu. Zvednou se ruce všech přítomných. Kněz s úsměvem povídá: „Marek má jen šestnáct kapitol. Takže teď začnu kázat o hříchu lži…“
Ministrant přijde do kostela a říká panu faráři: „Pane farář, včera sem našel hodinky.“ „Doufám že sis je nenechal.“ „Ne, už sem je prodal.“
Farář se ptá na hodině náboženství dětí: „Kdo chce jít do nebe?“ Hlásí se všichni kromě Pepíčka. „Proč ty do nebe nechceš?“ „Protože maminka říkala, že mám jít ze školy rovnou domů!“
Přijde duše do nebe. Svatý Petr se ptá na povolání. „Doktor!“ praví duše hrdě a už se hrne dovnitř. „Moment, stát!“ povídá Svatý Petr. „Vy musíte vchodem pro dodavatele!“
„Babi, stvořil Bůh i lva?“ „Samozřejmě , Pepíčku.“ „Ha-ha. A to se vůbec nebál?“
„Tak co, jak se žije v pekle?“ „Paráda. Pestrá společnost a chutná strava. A co v nebi?“ „Někdy pracujeme i šestnáct hodin denně.“ „Nepovídej?! A proč?“ „Nejsou lidi.“
Ve vlaku cestuje mladík a čte bibli. Najednou vykřikne: "Hospodin je borec, převedl Izraelity Rudým mořem!" Spolucestující ho zchladí: "Co je na tom zázračného, vždyť tam bylo jen dvacet centimetrů vody." Mladík čte dál a po chvilce opět zvolá: "Hospodin je borec, utopil Egypťany ve dvaceti centimetrech vody!"
Svatý Petr slyší klepání na nebeskou bránu, otevře a vidí tam stát muže. Než se ho stačí na cokoliv zeptat, muž zmizí. Po chvíli se klepání ozve znovu. Když Petr otevře, stojí před ním tentýž muž, ale v příští vteřině zmizí. „Poslyšte!“ zavolá za ním svatý Petr. „Vy si ze mě děláte šprťouchlata, nebo co?“ „Ne,“ ozve se v dálce. „Oni se mě snaží vzkřísit.“
Končí mše a farář dá každému z ministrantů desetník, ozve se Pepíček Kalianků: "Vždyť za to si nic nekoupíme!" - "Tak řekni tatínkovi, ať je nehází do kasičky!"
„Chceš pobavit Boha? Řekni mu své plány.“
Pan katecheta nabádal nejmenší děti k poslušnosti slovy: "Neposlušnost se nevyplácí. Vezměte si například pohádku o koblížkovi. Koblížek byl neposlušný, utekl a sežrala ho liška." "A kdyby byl poslušný, tak by ho zbaštil dědeček a to ještě dřív," protestoval Tomášek.
Paní katechetka chtěla dětem vysvětlit, co je to zázrak. Zeptala se: "Když pokrývač spadne ze střechy a nic se mu nestane, co je to?" "Náhoda," odpověděl Karlík. "A když druhý den zase spadne ze střechy a opět se mu nic nestane, co to je?" "Štěstí," odpověděl Karlík. "A když i třetí den spadne ze střechy a zase se mu nic nestane, co to je?" "Zvyk," odpověděl Karlík.
Baví se dvě duše v ráji: “Jaká byla poslední věta, kterou jsi slyšel na zemi?” “Byl to hlas mé ženy.” “A co říkala?” “Když mě na chvíli pustíš k volantu, budeš úplný anděl.”
Vítek je ztracen v lese, už se setmělo a on stále nemůže najít cestu z lesa ven. Najednou šlápne do prázdna a už letí dolů ze srázu. Podaří se mu však zachytit se za strom. Dole, asi 30 metrů pod sebou vidí vodní hladinu, ze které ční ostré kameny. Vítek se podívá nahoru a zakřičí: “Je tam nahoře někdo, kdo by mi mohl pomoci?” Z nebes se ozve božský hlas: “Vítku, věříš?” Vítek odpoví: “Věřím, věřím!” A hlas shůry praví: “Dobře, tvá víra tě ochrání. Skoč!” Vítek se podívá dolů, vidí vodní hladinu ze které ční kameny. Pak se zase podívá nahoru a zavolá: “Není tam nahoře ještě někdo?”
Teweles měl na vizitkách vytištěno: „Abraham Teweles, švagr Boží”. Když se ho ptali, co to znamená, vysvětlil jim to: „Můj tchán měl totiž dvě dcery - Sáru, tu jsem si vzal já v osmnácti a druhou Rebeku, tu si vzal pán Bůh, když jí bylo dvacet let.”
Rozvášněný dav se chystá kamenovat hříšnou ženu. Ježíš gestem dav zadrží a říká: "Hoď kamenem, kdož jsi bez viny!" Z davu vyletí dobře mířený šutr a žena se sesouvá na zem zborcená krví. Ježíš se obrátí do davu s vyčítavým pohledem: "Ale no tak, mami."
Dva sourozenci přišli z dětské bohoslužby a rodiče se jich samozřejmě ptají, o čem si tentokrát vyprávěli. Karlík se rozpovídal o tom, že pan farář mluvil o apoštolu Pavlovi, jak ho zabil jeho vlastní bratr. Jeho sestřička ho opravila: "Ale ne, to byl zase Kain a Ďábel!"
Modlitba Bila Gatese: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého. Enter.“...
Když se v neděli rodina vrací domů z kostela, zeptá se Pepíček tatínka: "Tati, a co to znamená, když si pan farář při kázání dává hodinky na kazatelnu?" Tatínek se podívá na svého synka a povídá: "Pepíčku, vůbec nic!"
Tříletý Pepík se dívá z okna, když najednou (poprvé v životě) uvidí blesk. "Babííí! Pán Bůh si mě zrovna vyfotil!"
Poezie Vánoc: Ve vězeňské cele sedí zloděj, zasněně hledí ven zamřížovaným okénkem a sní s otevřenýma očima: „Bílá poezie Vánoc. Lidé jdou na půlnoční mši, nikdo doma... Nóóó, to by se kradlo.“
Pan farář se snaží svým farníkům nastínit, jaký je rozdíl mezi realitou a vírou: "To, že zde sedíte v lavicích, to je realita. A že já stojím před vámi a kážu, to je také realita. Ale představa, že někdo z vás mě poslouchá, to už je předmětem víry!"
Ke svátosti smíření přichází tři kluci. První poklekne a vyznává se: "Otče, já jsem hodil žabku do rybníka." Kněz se usměje a povídá: "To je v pořádku." Přijde druhý a vyznává se: "Otče, já jsem hodil žabku do rybníka." Kněz se opět usměje a povídá: "Ale to je přece v pořádku." Přijde ten třetí a kněz mu povídá: "Ty jsi také hodil žabku do rybníka?" "Ne, já se jmenuji Žabka!"
Po mši chválí paní Vomáčková pana faráře: "Otče, dnes jste měl výborné kázání o hříchu. Všechno, co jste říkal, se přesně hodí na mého manžela!"
Ve třídě se zkouší: „Kdo nařídil vraždu svatého Václava?“ Nic. Ticho. Nikdo neví. Pan učitel chce proto trochu napovědět: „B..Bo..Bol..“ Po chvilce zvedne váhavě ruku Pepíček a povídá: „Bolševici?“
Adam je v ráji sám a je mu moc smutno: "Bože, je mi smutno, nedalo by se s tím něco udělat?" "Adame, dám ti ženu, inteligentní, hodnou, krásnou, dobrou kuchařku a hospodyni." "Bože, to se mi nezdá, co by mě to stálo?" "Skoro nic, jen jednu ruku a jednu nohu." "Hmm, to ne, to je moc. Bože, co bys mi dal za jedno žebro?"
Vede Mojžíš svůj vyvolený národ z Egypta, na novém místě se jich ptá: "Tak co, zůstaneme? Líbí se vám tady?" "Ne, nelíbí, nějak divně to tady smrdí!" Jdou dál, po dalších dvou dnech: "A co tady, zůstaneme?" "Ne, tady to taky nějak smrdí!" Jdou tedy dále a Mojžíš zase: "Tak tady, ano?" "Ano, zůstaneme - tady nic nesmrdí." Od té doby mají Židé čistý vzduch - a Arabové ropu!
Ptá se pan farář dětí v náboženství, co si asi mysleli hosté na svatbě v Káně Galilejské, když viděli, jak Ježíš proměnil vodu ve víno. Přihlásí se Pepíček a povídá: "Říkali - tak toho jednou také pozveme!"
Mistr se zeptal učedníků: „Co myslíte, jaký kůň je lepší - rychlý nebo pomalý?“ Učedníci řekli: „To je jasné, přece rychlý!“ Ale Mistr se usmál: „To záleží na tom, jestli jede po správné cestě.“
Za knězem přijdou dvě znesvářené sousedky. První hned spustí: "Otče, této své sousedce jsem půjčila hrnec a ona mi ho nechce vrátit!" "Proč jí ho nechceš vrátit?" ptá se kněz té druhé. Ta se však nedá: "Za prvé mi nic nepůjčila, za druhé byl ten hrnec děravý a za třetí jsem jí ho už dávno vrátila!"
Pan farář navštíví rodinu Vomáčkovu a tu si všimne, že rodina má nad vchodem svého domu podkovu pro štěstí. Kněz se obrátí na pana Vomáčku a ptá se: "Vy jste pověrčiví?" "Ne, ale říká se, že to pomůže i tomu, kdo tomu nevěří!"
Starý vousatý kapucín zpovídá babičku. S láskou k ní promlouvá a babička se nakonec rozpláče. Řeholník si říká, jak hezky babičce promluvil do duše, že se rozplakala, ale nakonec mu to nedá, a tak se zeptá: "Babičko, copak, pročpak pláčete?" "Ále, důstojný pane, zrovna včera mě chcípla koza a ona měla úplně stejné vousy jako vy, tak jsem si na tu chuderu vzpomněla."
Žena se snaží vysvětlit svému muži: "Podívej se - já chci vždycky to, co chce Bůh. A ten je ve třech osobách. Takže nezapomeň, že jsme proti tobě vlastně čtyři!"
Misionář přistane na jednom ostrově. Tu k němu přiběhne malý domorodý chlapec a slušně pozdraví: "Dobrý den, pane." "Chlapče," povídá misionář, "neříkej mi pane, ale otče." Chlapci zazáří oči a říká misionáři: "To je překvapení! To se bude maminka divit. Ona mi vždy říkala, že se už nikdy nevrátíš!"
Pan farář se ptá dětí v hodině náboženství, kolik máme svátostí. Přihlásí se Pepíček a povídá: "Prosím, už žádné!" "Jak jsi na to přišel?" ptá se překvapený kněz. "Jen si, pane faráři, vzpomeňte. Přece včera jste byl u naší babičky a já jsem slyšel, jak jí říkáte: Babičko a ještě vám udělím poslední svátosti."
Paní Vopršálková jde na poslední chvíli do kostela. Proto spěchá a cestou se modlí: "Pane Ježíši, dej ať nepřijdu pozdě do kostela." Už je kousek od kostela, když vtom zakopne, upadne a roztrhne si šaty. Vstane a modlí se: "Pane, dej ať nepřijdu pozdě, ale příště do mě nestrkej!"
Ptá se Pepíček pana faráře: "Pane faráři, je Pán Bůh ženatý?" "Pepíčku, to přece nejde, to je naprosto vyloučeno!" "A proč?" "Protože to už by Pán Bůh nebyl všemohoucí!"
Babička vypráví dětem o betlémských událostech. Vnoučkové Jiřík a Maruška poslouchají a ani nedutají. Když babička skončí svoje vyprávění, na zkoušku se jich zeptá : "A kdopak řekl pastýřům, že se v Betlémě narodil Ježíšek ? " Maruška ihned pohotově odpoví : "To já né ! To byl Jiřík !
Na stadiónu se chystá velká křesťanská akce. K hlavnímu organizátorovi příjde vedoucí kuchyně a ptá se : "Kolik máme zajistit jídla?" "To budou charizmatici, takže jako obvykle - pět chlebů a dvě ryby!"
V kostele někdo vykradl pokladničku. Za několik dní dostal farář obálku, ve které bylo 50 korun a lístek se vzkazem: "Ukradl jsem u vás 200 korun. Protože mne trápí svědomí, vracím 50 korun. Pokud budu mít výčitky stále, pošlu další splátku."
Přijde farář na mši a stěžuje si ministrantovi:"To není možné! V kostele ani noha! Kde všichni jsou? Dokonce ani varhaník nepřišel! Kdo bude teď hrát? Ministrant: Česko s Kanadou!
Říká učitelka: "Vy byste měli slavit svátek prvního listopadu celá třída jako celek. Když se něco stane, tak to jste najednou všichni svatí."
Starý pan farář měl ve zvyku, že často bouchal rukou o kazatelnu, aby dodal svým slovům ještě větší váhu a sílu. Jednoho dne připevnili ministranti nic netušícímu panu faráři na kazatelnu rýsováčky. Byla právě slavnost svatých Petra a Pavla. Kněz vystoupil na kazatelnu a začal kázat: "Svatí Petr a Pavel, to byli..." A jak měl ve zvyku, bouchl rukou o kazatelnu. Potom už jenom vyslovil slova, která farníky skutečně zarazila: "Kluci darební!"
Vědci vyvinuli nový superpočítač, který dokázal překládat různé texty z různých jazyků. Když se konala poprvé ukázka tohoto počítače před odbornou veřejností, někdo navrhl, aby byla vyzkoušena jeho schopnost a to na biblickém výroku. Vědci vhodili do počítače text: Duch je připravený, ale tělo je slabé. Chvíli čekali a za malý okamžik počítač předložil svůj překlad: Strašidlo je připraveno, ale řízek je slabý.
Pan farář dává prvňáčkům v hodině náboženství tuto hádanku: "Je to hnědé a skáče to po stromech - co je to?" Nakonec se přihlásí Pepíček a povídá: "Normálně bych řekl, že to je veverka, ale protože máme náboženství, tak to určitě bude Ježíšek!"
Přijde žena ke zpovědi a začíná se vyznávat ze svých hříchů: "Otče, vždycky když se ráno probudím, tak se dívám do zrcadla a říkám si, jak jsem krásná. Je to hřích?" Kněz se podívá na ženu a potom řekne: "Můžete být klidná, to není hřích. To je omyl!"
Paní Nováková měla ve zvyku, že vždycky mluvila o všech jenom v dobrém. Sousedka jí povídá: "Vy byste mluvila pěkně snad i o ďáblovi." "No, opravdu...musím říci, že je skutečně vytrvalý. To se musí uznat," podotkla paní Nováková.
Jednoho známého vědce se ptali, jaký je rozdíl mezi časem a věčností. Vědec odpověděl: "Kdybych si udělal čas, abych vám to vysvětlil, potřebovali byste celou věčnost, abyste to pochopili."
Dvě malá děvčátka si prohlíží obrázkovou publikaci o Bibli. Ta větší ukazuje na jeden z obrázků a povídá té druhé: "Vidíš, to je Maria s Ježíškem!" "A kdepak je Ježíškův tatínek?" ptá se zvědavě ta menší. Ta větší se zamyslí a potom povídá: "Tatínek není na obrázku, protože právě Marii a Ježíška fotí."
Malého Jirku pošlou rodiče na faru, aby tam vyřídil nějaký vzkaz. Tatínek říká Jirkovi: „Jirko, až přijdeš na faru, tak nezapomeň pozdravit Chvála Kristu.“ Když se pak Jirka vrátí, tak se tatínek ptá, jestli všechno dobře vyřídil a jestli také nezapomněl pozdravit. „Pozdravit jsem nezapomněl,“ povídá chlapec. „Ale protože mi přišla otevřít hospodyně, tak jsem pozdravil Zdrávas Maria.“
"Dobrý den, pane doktore, já budu asi potřebovat brýle." "To budete, pane faráři, tady jste totiž v bufetu!"
Před závěrečným požehnáním, říká biskup ministrantovi, který drží jeho mitru: "Mitru na hlavu!" Ministrant ale nerozumí, a proto pan biskup opakuje: "Mitru na hlavu!" A tak udivený ministrant si poslušně dal biskupskou mitru na hlavu...
V zákazu zastavení zastaví pan farář svého starého trabanta. Na chvilku si odskočí. Když se vrátí k autu, čeká na něj policista a táže se ho: „Je to prosím váš vůz?“ – „Ano,“ odpoví kněz. „Tisíc korun!“ řekne policista. Pan farář se zasměje a řekne: „Dobře, přidejte pět set a auto je vaše.“
Pan Vopršálek se vyznává u zpovědi ze svého hříchu: "Otče, vyznávám se, že jsem ukradl ze skladiště pytle brambor." "A kolik pytlů to bylo?" ptá se kněz. "Vzal jsem tři pytle...vlastně pět." Kněz nechápe: "Tak kolik? Tři nebo pět?" Odpověď pana Vopršálka hned všechno vyjasnila: "Vzal jsem tři, ale pro dva si ještě půjdu."
Malíř vymaloval kostel a pan farář se zálibou pozoruje dokončené dílo. Najednou ustrne: "Vy jste namaloval andělovi na ruce šest prstů! Už jste někdy viděl anděla se šesti prsty?!" "A vy jste snad viděl někdy anděla s pěti prsty?" odseknul malíř.
Otec biskup navštíví jednu farnost a v kostele na bohoslužbě je pouze pět lidí. Udivený biskup se ptá kněze: "Otče, prosím vás, ohlásil jste, že přijedu?" Kněz upřímně odpoví: "To jsem neohlásil, ale i tak vidím, že se to mezi lidmi pěkně rozkřiklo."
Rodina se vrací po mši svaté domů a tatínek celou cestu nadává na to, jaké zase bylo kázání. Malý Pepíček všechno dobře poslouchá a nakonec povídá: "Ale, tati, co bys chtěl? Za těch pět korun, co jsi hodil do košíčku za celou naši rodinu, to byl docela slušný program!"
Bohoslovci připomínají stařičkému profesoru Kotalíkovi : „Pane profesore, příští týden začnou zkoušky.“ „Zkouštičky, to je pěkné. To se zase dozvím i to, co jsem nevěděl!“
Po první světové válce si nějaký voják vděčně vzpomene na řádovou sestru, která se o něj v lazaretě obětavě starala. Rozhodne se, že jí udělá radost a navštíví ji. Koupí nějaké květiny a vydá se na cestu ke klášteru, jehož jméno si zapamatoval. Na vrátnici se informuje na řečenou sestru. Vrátná mu vysvětluje: „Sestra Agáta se mezitím stala ctihodnou matkou, ale určitě bude mít z vaší návštěvy radost.“ Mužovi to nejprve vezme řeč. Potom ze sebe vypraví: „Kdybych to věděl, byl bych tomu malému také něco přinesl.“
Turista jede vzadu v taxíku a chce se zeptat taxikáře na nějaké tipy, kam ve městě zajít. Nakloní se a poklepe řidiče na rameno. Ten zděšeně vykřikne, strhne volant, odrazí se od autobusu na chodník a zastaví těsně před obrovskou prosklenou výlohou. Turista, hodně vystrašený, se začne okamžitě omlouvat: „Pardon, pardon, netušil jsem, že jedno malé poklepání vás může takhle vyděsit.“ Taxikář se na něj otočí a zakřičí: „Nikdy! Už nikdy mi to nedělejte!“ Pak se rozdýchá a povídá: „Není to úplně vaše vina, promiňte. Víte, jsem dnes první den v nové práci a před tím jsem léta jezdil s pohřebákem.“