Desatero je souhrn základních pravidel, která dal Bůh člověku, aby prožil dobře svůj život a aby ho svým životem chválil. Desatero neboli dekalog znamená deset slov. Je to hlavní souhrn pravidel chování ve Starém zákoně. Bůh uzavřel s Izraelity smlouvu a prostřednictvím Mojžíše jim dal Zákon, který je shrnutý právě v těchto "deseti slovech". Desatero obsahuje základní přikázání, kterými se dnes řídí židé i křesťané. Mohli bychom říct, že je to ústava Božího lidu.

Text desatera najdeme v Písmu svatém na dvou místech: v Druhé knize Mojžíšově (Ex 20,2-17) a v Páté knize Mojžíšově (Dt 5,6-11). Z těchto textů bylo vytvořeno několik katechetických formulí Desatera, které sloužily k vyučování. Ta, která je dnes v katolické církvi nejrozšířenější, má svůj původ už u sv. Augustina (zemřel 430 po Kristu). Ten rozděloval přikázání na dvě skupiny: přikázání lásky k Bohu (první tři) a k bližnímu (dalších sedm). Proto se desatero často znázorňuje na dvou deskách s římskými číslicemi I-III a IV-X.

V současné době chápe mnoho lidí Desatero jako něco, co člověku bere svobodu. V Bibli je ale paradoxně velmi úzce spojeno s osvobozením; konkrétně s vyvedením izraelského národa z otroctví v Egyptě. Hospodin, který dává Izraelitům tato přikázání, je Bůh, se kterým mají lidé jednu obrovskou zkušenost: Toto je náš Osvoboditel. Ten, který nás vyvedl z otroctví, ze kterého bychom se svou vlastní silou nikdy nedostali. Dekalog začíná slovy: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví" (Ex 20,2). Hned v úvodu Desatera se připomíná, že Hospodin zachránil svůj lid a dal mu svobodu. Těchto "deset slov" může správně pochopit jenom ten, kdo přijal Boha jako svého osvoboditele. Bůh dal Desatero lidem, aby správně prožili život ve svobodě, kterou pro ně získal. Desatero je plánem cesty, kterou jsme dostali na cestě ke svobodě.

Izraelité brzy po získání svobody poznali, že žít v otroctví bylo svým způsobem jednodušší. V otroctví ví každý přesně, jaký je jeho úkol a jaká je sankce za jeho nedodržení. Otrok nemusí dělat složitá rozhodnutí. Svoboda naopak vyžaduje, aby na sobě člověk tvrdě pracoval. Čím větší je totiž svoboda člověka, tím větší je také zodpovědnost. Podobně jako Izraelité z Egypta, byli jsme my vysvobozeni z otroctví hříchu, který člověka spoutává, bere mu svobodu a ve své nejhroznější formě ho také odděluje od Boha a bere mu život. Dostali jsme svobodu a s ní zodpovědnost. Zodpovědnost za svůj vztah k Bohu, rodině, ostatním lidem, celé společnosti a k sobě samému. Prožít svůj život zodpovědně podle Desatera stojí námahu. Posiluje nás ale vědomí, že náš boj za dobrý život má smysl a že v něm nejsme sami. Naplňujeme Boží vůli - a "je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" (Řím 8,31).

Zásady shodné s přikázáními Desatera nacházíme ve všech kulturách ve světě. Desatero je svým způsobem slovním vyjádřením přirozeného zákona, který nachází každý člověk ve svém svědomí. Je společné pro celé lidstvo. Jeho rozšířenost a pravdivost vysvětluje C. S. Lewis ve své knize Zničení člověka: "Základní řád vyslovený v desateru neplatí proto, že je zastoupen a uznáván všude na světě, nýbrž opačně - nachází uznání u tolika národů a náboženství proto, že je správný a pravdivý." Svatý Irenej říká: "Už od počátku Bůh vepsal do srdce lidí příkazy přirozeného zákona. Pak se jen omezil na to, aby jim je připomenul. Tím připomenutím je Desatero". Desatero vyjadřuje přirozený zákon, který nachází ve svém srdci každý člověk, a proto je závazné pro všechny lidi.

Přestože mají "přirozené desatero" ve svém srdci všichni lidé, setkáváme se dnes zvlášť na Západě s jeho odmítáním. K čemu nám Desatero je? Není to dnes přežitek? Lidé potřebují ukazatele dobra a zla, které jsou obecně platné. Pokaždé, když si v dějinách mysleli, že oni jsou těmi, kdo rozhodují, co je dobré a zlé, když sami určovali, co je pravda, vedlo to k zásadnímu ničení společnosti i lidské osobnosti. "Tento morální základ smlouvy s Bohem je určen pro člověka, pro jeho opravdové dobro. Jestliže člověk ten základ ničí, škodí sobě: ničí harmonii života a lidského soužití v každém směru. Začíná to od nejmenšího společenství, kterým je rodina, a pokračuje přes národ až k obecnému lidskému společenství, které je složeno z miliard lidských bytostí." (Jan Pavel II.) Co se stane, když lidé popřou objektivní, platná pravidla morálky a pravdy, vidíme zřetelně třeba v následcích světových válek, rozpadajících se rodin, rozkladu společnosti, atd.

Bůh nám dal tato pravidla pro naše dobro, abychom prožili dobrý a smysluplný život. Desatero ale není jen ochranou před zlem ve světě - nějakou morálkou bez Boha. Jeho zachovávání je zároveň naší odpovědí na Boží svatost a lásku. Dodržovat Desatero znamená být celým srdcem oddaný Bohu. Naše víra má být praktická. Není odtržená od světa. Jednáním ve svém životě buď oslavujeme, nebo urážíme Boha.

Jednou se Ježíše zeptal nějaký mladý muž: "Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?" Ježíš mu odpověděl: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání", a potom dodal: "Pak přijď a následuj mě." (Mt 19,16-21). Následování Ježíše zahrnuje zachovávání přikázání. Ježíš sám o sobě říká, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. On přinesl plný význam "deseti Božích slov", která zazněla ve Starém zákoně. V křesťanství tedy neztrácí Desatero svou platnost, ale je prohloubeno a překračuje hranice Zaslíbené země. Celý Zákon nacházíme v osobě našeho mistra Ježíše Krista. Celý jeho život, jeho kázání o blahoslavenstvích a jeho přikázání lásky Desatero neruší, ale prohlubuje a vyjasňuje: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,37-40).